Rozhovor s F. Hanzlíkem pro ihned.cz: Je nefér říkat, že když někdo vidí nabídku na úvěr, zatmí se mu před očima, říká k zákazu reklamy na půjčky právník ČBA

22.06.2018

Je nefér říkat, že když někdo vidí nabídku na úvěr, zatmí se mu před očima, říká k zákazu reklamy na půjčky právník ČBA

(rozhovor s Filipem Hanzlíkem, náměstkem výkonného ředitele a hlavním právníkem ČBA: ihned.cz , 21.6.2018, autor: Martin Ťopek)

  • Vláda projedná návrhy zákona o zákazu reklamy na poskytování půjček.
  • Česká bankovní asociace se postavila proti návrhu zákazu.
  • Vadí jí především nedostatečná analýza dopadů zákona a nejednoznačnost pojmů.

Dva poslanecké návrhy na zákaz reklamy na poskytování a půjček bude projednávat vláda. První je z pera komunistických poslanců a kabinet jej dostane na stůl už v pátek. Následovat ho bude podobný návrh lidovců. Obě strany navrhují zákaz jakékoliv reklamy na snadno získatelné půjčky. Reagují tím na vysoký počet exekučních řízení, do kterých „spadli“ lidé poté, co si nabrali neúměrný počet půjček. Ty následně nebyli schopni splácet. Proti oběma návrhům se postavila Česká bankovní asociace. Náměstek výkonného ředitele a hlavní právník asociace Filip Hanzlík říká, že bez důkladné analýzy dopadů navrhovaných zákonů střílejí poslanci zcela mimo terč.

V pátek vláda bude projednávat návrh komunistických poslanců na zákaz reklamy na půjčky a na snadno získatelné úvěry. Zákaz se má týkat všech médií, letáků i plakátů, s výjimkou, letáků rozdávaných v provozovnách. Jaký na to má názor Bankovní asociace?

Asociace se k tomu vyjádřila zcela nesouhlasně, důvodů je samozřejmě několik. Kromě návrhu tři komunistických poslanců tady čelíme ještě dalšímu návrhu osmi lidoveckých poslanců, ten je svým způsobem také zajímavý. Možná, dokonce o něco nebezpečnější, protože vyžaduje o něco sofistikovanější oponenturu, ale zůstaňme zatím u toho návrhu, který bude vláda projednávat v pátek. Pro oba návrhy platí, a je to evidentní z jejich textu a odůvodnění, že sepsání těchto návrhů nepředcházela žádná relevantní analýza. Pokud předkládáte nějakou legislativní úpravu, která je zásadní, protože znamená omezení, nebo zákaz určité činnosti, tak byste si s tím měli dát asi trochu práce.

Co podle vás návrhům chybí?

Analýza by podle mě měla být trojího charakteru. Za prvé by tvůrci měli zjistit, jestli existující právní úprava je překonaná, nevyhovující. Jestli jsou tam nějaké mezery, obchází se, nebo prostě nevyhovuje, protože je zastaralá a tak. To evidentně provedeno nebylo. Návrhy jsou z tohoto pohledu zpracovány naprosto ledabyle, což koneckonců konstatuje ve vyjádření k lidoveckému návrhu i Česká národní banka v připomínkách. Druhá analýza by se měla týkat souladu návrhu s ústavní pořádkem a také s právním řádem Evropské unie. Třetí analýza, to jsou klasické dopady, zejména na podnikatelské prostředí. Návrhy jsou v tomto ohledu docela laxní, kdy konstatují třeba v případě komunistického návrhu, že dopady nejsou žádné, a to včetně dopadů na veřejné rozpočty. U lidoveckého návrhu se říká, že budou dokonce pozitivní. Kdyby s takto zpracovaným návrhem přišlo nějaké ministerstvo, tak jsem hluboce přesvědčen o tom, že by to nikdy nemohlo projít legislativní radou vlády, a dokonce bych s jistou nadsázkou řekl, že by legislativní rada vlády oba návrhy, aby ukázala, jak jsou špatné a neúnosné, veřejně rituálně spálila.

Můžete shrnout rozdíl mezi lidoveckým a komunistickým návrhem?  

Návrh KSČM je především velmi nesrozumitelný. Já si myslím, že kdyby byl přijat v té podobě, v jaké je předložen, tak by si ani soudy, ale ani třeba banky nebo jiní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů nevěděli rady, nevěděli, jak ho aplikovat.

Mně přijde velmi stručný, a tudíž i srozumitelný. Prostě zákaz.

To ano, to, že se chce dosáhnout zákazu, to je zřejmé. Otázka je, co se vlastně má zakazovat, protože komunistický návrh pracuje s pojmem „finanční půjčky“. K tomu dodává, že se mají zakázat takové, které by propagovaly výhodné a snadno získatelné finanční prostředky. A tohle už je hned několik věcí, kterých bychom se mohli dotknout. Především „finanční půjčky“, to je pojem, který české právo nezná. Zákon by ho musel definovat. Nejsme sami, kdo to říká, je to i Česká národní banka nebo ministerstvo financí. Druhý aspekt je ta výhodnost a snadnost získávání finančních prostředků.

Tento pojem mě zarazil taky…

Ten samozřejmě zákon nedefinuje nijak. To by se muselo definovat za pochodu, ale otázka je, co to je výhodné a snadno získatelné. Bude potřeba, aby oba ty parametry, výhodnost i snadnost získání byly splněny dohromady, nebo stačí jenom jeden pro to, aby došlo k porušení zákona? To jsou neuchopitelné pojmy.

Jak je to se souladem návrhů s evropským právem?

Máme za to, celkem dost silně, že oba návrhy v souladu s právem Evropské unie nejsou. Evropské směrnice nejen, že reklamu na spotřebitelské úvěry umožňují, ony ji i samy regulují. Uvádějí i určité parametry, co taková reklama obsahovat může a co nesmí, jak má být strukturována, všechno jasně a zřetelně. Ale kromě toho považují tuto reklamu v podstatě za dobrou věc, protože přispívá k informovanosti spotřebitele, to za prvé, a za druhé reklama je i prostředek konkurenčního boje a je hybnou silou konkurence. Ta je pro spotřebitele v zásadě přínosná, protože přináší výhodnější nabídky. A tímhle plošným zákazem by spotřebitel o informaci i výhody plynoucí z konkurenci do značné míry přišel. Pak by se mohlo docela snadno stát, že podlehne informacím někoho jiného, nelicencovaného, někoho pokoutního.

Vezměme si typický příklad, jak si jde chudý člověk koupit jenom rohlíky, protože na víc nemá, a teď v tom obchoďáku, vidí: „Tuto televizi můžete mít, za deset minut dostanete úvěr.“ Není třeba tohle ta nebezpečná část propagace a akcí na podporu úvěrů, která dokáže měnit budoucnost tak, že za několik ať už měsíců nebo let se takový člověk dostanou do problémů, protože se nechal nalákat vidinou nové televize, ač měl v kapse deset korun?

Já mám pořád tendenci přistupovat ke  spotřebiteli jako k někomu, kdo má svůj rozum, kdo je svéprávný, tedy nemám tendenci ho vnímat jako a priori nesvéprávného. Víte, v téhle debatě já bych mohl namítnout třeba to, že pokud tady někdo rýsuje nějakou logickou linku mezi reklamou na spotřebitelské úvěry na straně jedné, a mezi velkolepým zadlužováním domácností na straně druhé, pak já bych se ptal, jestli by nebylo efektivnější zakázat reklamu na výrobky a na služby, které se takto nabízejí. Protože to je to, co chce ten člověk koupit, on chce televizi, dovolenou, automobil, ledničku, cokoliv. Je to úplně absurdní, připouštím, nechtěl bych, aby to vyznělo jako že volám po zákazu reklamy na cokoliv, ale myslím, že je to zhruba stejně logické, jako zakazovat reklamu na spotřebitelské úvěry.

Před časem se vedly podobné debaty na téma zákazu reklamy na tabákové výrobky. Dneska už nikdo neříká, že to byl krok nesprávným směrem. Také to určitě mělo dopad na podnikatelské prostředí a dopad na příjem daní, reklamy na cigarety byly na každém druhém billboardu a určitý daňový přínos z toho byl. Nemůže to být tak, že nám zákaz reklamy na úvěry zatím připadá jako nesmyslný, jako nespravedlivý, nesystémové, ale že bychom si třeba za pět let řekli, že ono je to vlastně v pořádku, když tento typ reklamy zmizel, tak jako reklamy na cigarety?

Já tomu rozumím. Tak možná si to za pět, třeba i za deset let řekneme, ale nedovedu si představit, že by zákaz reklamy na tabákové výrobky byl postaven čistě na pocitovém odůvodnění. Je to pravděpodobně oblast, kde lze celkem exaktně dovodit škodlivost konzumace tabákových výrobků na zdraví populace. S tím samozřejmě souvisí třeba i vyšší úmrtnost nebo nemocnost, to znamená vyšší náklady pro systém zdravotního pojištění a podobně. To je ale něco, co se dá spočítat, a předpokládám, že tahle argumentace se tam tehdy vedla.

Připusťme, že i zadlužení lidí vysává peníze z veřejných prostředků stejně tak jako onemocnění lidí na následky kouření. Z lidí se stávají sociální případy, což společnost stojí peníze, probíhají soudní řízení podobně. Takže jistou paralelu bych tam s tímhle přeci jen mohl vidět.

Víte, já bych k tomu dodal jednu věc. Vycházím z toho, že spotřebitelský úvěr je třeba vnímat a dokonce bránit jako zcela legální a legitimní produkt. To, co chci říct je, že ze statistických údajů České národní banky, lze vystopovat zajímavou věc, a to, že třeba u spotřebitelských úvěrů na bydlení je v současné době poměr úvěrů v ohrožení nebo selhání, tedy těch, kde dochází k nějakým problémům, zhruba 1,7 procenta. To je úplný evropský unikát. Takhle nízkou míru úvěrů v ohrožení nebo v selhání nemá prakticky nikdo. Vidíme tam navíc za posledních deset let evidentní trend snižování objemu úvěrů v ohrožení.

Zkusme se tedy zastavit ještě u jedné věci. Bavili jsme se o tom, že v komunistickém návrhu je zmíněna snadnost získání půjčky. Nejsou půjčky přeci jen někdy moc snadno získatelné, a nemůže tam být původ toho, že je dostanou lidi, kteří by je třeba dostat neměli?

Obecně v tom samozřejmě problém být může, ale to není podle mého názoru věc reklamy anebo reklamního sdělení. To je věc toho, jak poskytovatel důsledně nebo případně nedůsledně plní svou povinnost podle zákona o spotřebitelském úvěru prověřit úvěruschopnost klienta. Protože jedna věc je teoreticky říct, že získání půjčky je snadné, ale je třeba vědět, že to tak ve skutečnosti být nemusí. Pokud poskytovatel hodlá dodržovat zákon o spotřebitelském úvěru, což by tedy opravdu měl, protože jinak nad ním visí nebezpečí velkých sankcí ze strany ČNB, tak musí u každého žadatele provést prověření úvěruschopnosti. Kdyby to neprovedl, tak se mu to prostě nevyplatí.

Dovolil bych si s vámi tady trochu polemizovat, protože jestliže jako úvěrová společnost budu dávat nemalou část zisku do reklamy, tak přece chci získat toho zákazníka. A toho získám tím, že mu nebudu dělat obstrukce se získáním půjčky, ale budu se mu snažit službu poskytnout s co největším komfortem, neboli co nejjednodušší. Nemůže tedy reklama skutečně vést k tomu, že dostat půjčku je jednodušší v rámci konkurenčního boje?

Reklama podle mého názoru informuje zákazníka o možnostech, to je jedna věc. Zadruhé, reklama je nějakým sdělením mezi soutěžiteli na straně poskytovatelů. To znamená, že skutečně přispívá ke konkurenci. To, že z povahy reklamního sdělení vyplývá nějaká lákavost nebo přitažlivost, atraktivita, to je asi přirozené, jinak by to nebyla reklama. Ale pořád jsem přesvědčen o tom, že to, kde se celá věc láme, je posléze povinnost prověřit úvěruschopnost, a v řadě případů potenciálního klienta i zklamat. To znamená ten úvěr mu nakonec nedat.

 

 

Kategorie: 
Tiskové zprávy